Celý příběh začíná u indické kamarádky (Sindoor Pangal z Banaglore), se kterou máme společnou učitelku chování psů Turid Rugaas. Spojuje nás touha po poznávání a učení se o nových věcech a také to, že nejlepšími učiteli chování jsou zvířata samotná, v jejím případě hlavně psi a u mně psi i kočky.

Jednoho dne její kamarád  (Vinood Varun Sharma) organizoval konferenci pro chovatele, majitele a prodejce krmení pro zvířata, kterou sponzorovala firma Orijen a Acana vyrábějící krmení. Když mě před více než měsícem požádali o to, abych přijela do Indie a přednášela, vůbec jsem netušila, že to bude jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě.

Zpočátku to bylo hodně náročné, vzhledem k tomu, že jsem dokončila novou kliniku a snažila se ji otevřít včas a zároveň si vyřizovala e-visa do Indie. Navíc velmi důležitý email pak následně přišel do spam koše… Naštěstí to všechno dobře dopadlo a já jsem 19.10 ráno dorazila do Bangalore, prvního města, kde jsem měla přednášet. Nejsem ranní ptáče, takže když se mě na imigračním zeptali, jakou firmu jdu navštívit, tak se pak tvářili, že dokud si nevzpomenu, tak mě nikam nepustí… UFF blahořečený chytrý telefon a nezabezpečená wifi na letišti… doufám, že mi někdo nehacknul telefon,ale stejně to zato to stálo… U zavazadel jsem se hned stala obětí portýra, který mi okamžitě sebral batoh a už mě táhl k pokladně, kde jsme zaplatila ani nevím kolik. Naštěstí mě tam vyzvedával kamarád od organizátora, takže mě uchránil dalšímu obrání o peníze, když chtěl portýr zaplatit za odtažení batohů podruhé. Dělal takový ten vtipný indický head shake a já jsme to po něm opakovala a když se to opakovalo po 3. tak jsem se ho přes kamaráda zeptala, co po mně chce, že mu vůbec nerozumím….

Indii jsem poznávala hlavně z taxíku, ale i tak je to výživné. Kultura velmi pestrá, ve srovnání s tím, co je k vidění u nás. Krávy pasoucí se na odpadcích a psi, kteří se nonšalantně válí na ulici a tváří se, že se jich šílený ruch města a troubení aut vůbec netýká…

V hotelu mě přivítali dobře, první den byl na programu odpočinek a příjemná večeře s přáteli. Radu mojí sestry, že musím být po celou dobu vegetarián jsem zvládla dodržet asi přesně 5 minut, než se mně zeptali, jestli jím maso… Indická kuchyně je naprosto úžasná! A problém není maso jako takové, jak mi vysvětlili přátelé, ale ta syrová zelenina, co se na něj dává. Díky tomu jsem přežila jídlo i návrat do hotelu bez jakýchkoliv obtíží. Poznávala jsem ji očima domorodých přátel a a zkušenost byla naprosto skvělá.

Další 4 dny následovala přednášková šňůra nejprve v Bangalore a pak v Bombaji. Byla jsem absolutně fascinovaná vlídným přijetím, kterého se mi dostalo. Sklidila jsem potlesk před i po přednáškách. Hned druhý den už v Bangalore v novinách psali, že tam přednáší úžasná veterinární lékařka z Čech. Jako správně hrdá češka jsme každou přednášku začínala lekcí zeměpisu, protože podle mojí sestry (která částečně žije a pracuje v Indii jako průvodkyně a učitelka jógy) tam moc nevědí, že ČR existuje. Tak jsem se to snažila napravit společně s obrazovou pozvánkou do krásného města Prahy. Byl to úžasný pocit, cítit se pyšná na to, zajaké země jsem a že mohu sdílet to, co umím, s lidmi, kteří mě zbožňují. Neustále za mnou někdo chodil a říkal mi, jak jsem změnila jeho/její pohled na kočky a že odteď už na ně budou pohlížet jinak. Vinood mi řekl, že od teď bude správným kočičím taťkou jejich krásné černé kočky jménem Nox. Kromě kočičího chování a péče o kočičí zuby jsem přednášela ještě o využití bylinek u koček a psů. Z toho jsem měla velký strach, Indové mají obrovské znalosti o bylinkách, tak jsem se zaměřila na základní principy využití bylin a doporučení knih pro další studium, což bylo přesně to, co potřebovali. Dodržování zásad a bezpečnosti práce s bylinkami je základ, jinak je možné takovou léčbou ublížit.

Byla jsem absolutně fascinována milým přístupem šéfa indické FCI – základní chovatelské organizace koček. Teprve začínají a chtějí se učit, což se rozhodně nedá říct o české organizaci, která odmítla mé přednášky, i když jsem jim nabízela zdarma. Největší odměnou by pro mě bylo, kdyby nepřehlíželi bolest v tlamách svých koček, protože to se podle mého názoru děje.

Po mých přednáškách v Bombaji mě dokonce oslovila skupinka chovatelů perských koček s tím, co mají dělat, když všechny jejich perské kočky jsou neustále nemocné. Nemohla jsem to říct přesně, ale perské kočky často trpí Chediak-higashi like syndrome, což je porucha imunitního systému, která způsobuje vracející se onemocnění stále dokola, nejčastěji plísně. Moje odpověď, že by měli tuto linii ukončit. kočky vykastrovat a dál je nerozmnožovat se jim moc nelíbila s tím, že přece musí nějak vydělávat peníze. Jejich výrazy na mou odpověď byly k nezaplacení. Řekla jsem jim totiž, že pokud chtějí vydělávat peníze, mají se přeorientovat na prodej nábytku a ne živých bytostí!

Výborný byl také první dojem z Bombaje – velmi rušné a přelidněné město. Už na letišti mají všude cedulky, netroubit! Což samozřejmě všichni ignorují a když jsem se kamarádky ptala, na co vlastně troubení používají, řekla mi, že vlastně úplně na všechno. Nebo třeba u výjezdu z letiště jsou automaty na kartičky k zaplacení parkovného, ale okolo automatu maji stoly a vaří si tam kafe 3-4 indové, a jedna skupinka tam dokonce měla pánvičku a něco tam vařili. Snažila jsem se v tom najít smysl, ale zatím se mi to nepovedlo. Třeba při příští návštěvě…

V rámci cest jsem se seznámila s kolegou z Jihoafrické republiky, který byl stejně jako já přednášejícím veterinární lékařem. Dozvěděla jsem se od něj například, že existuje maličký implantát, který je možné voperovat zvířeti pod kůži, a on pak 3 roky nahrává EKG, které je možné stahovat přes aplikaci rovnou do telefonu. Moje kamarádka kardioložka to určitě bude chtít a začneme to dělat i u nás. Dal mi také víc informací o tom, kde sehnat drobné zařízení, které může měřit a nahrávat glykémie u koček až týden, takže není nutné do kočky píchat, aby se stanovila glykemická křivka. Opět bude stačit to ze zařízení stáhnout do telefonu… Člověk se prostě stále učí novým věcem.

V úterý dopoledne jsem měla volno a strávila ho na střeše hotelu pozorováním krásných velkých orlů, kteří využívali horkých proudů vzduchu a vznášeli se nad velkým hlučným městem. V jednu chvíli jich tam bylo přibližně 25 a jeden z nich dokonc přistál u bazénu.

V úterý odpoledne následovala dobročinná přednáška pro Cat cafe studio. Neziskovou organizaci, která se stará o pouliční bombajské kočky, zajišťuje jim veterinární péči a nabízí je k adopci. Musím říct, že jsem byla velmi mile překvapena tím,, jak se snaží o kočky starat a snad se mi podařilo jim i s některými případy pomoci. Minimálně to vypadá, že to bude první útulek, kde dobrovolníci začnou kočkám čistit zuby!

Všechny moje přednášky v Indii se nahrávaly a měly by být dány organizátory ke stažení za drobný poplatek. Výtěžek za stahování by pak měl jít na podporu toho kočičího Cat cafe studia. Lidé, kteří tam pracují mají můj obdiv!

Ještě jedna vtipnost na závěr. Rozhodly jsme se s kamarádkou, že nemůžu opustit Indii pokud si nevyzkouším nakupovat na pořádném bombajském tržišti. S hrůzou v očích jsme ho proběhly co nejrychleji a já nakoupila dárečky v místním nákupním centru, kde pro mě způsob smlouvání nebyl tak agresivní. Kamarádka mi říkala že je na mě pyšná, jak smlouvám! Se znalostí kurzu Rupie a Koruny by mi to šlo určitě ještě lépe :)

Když jsem pak druhý den seděla v odletové hale v Bangaloru, vůbec se mi nechtělo domů. Indie mně přijala velmi vlídně a srdečně, cítila jsme se tam jako skutečná celebrita:-)