Pes je psovitá šelma. Tyto šelmy žijí přirozeně ve smečkách, kde si vytváří sociální vazby a to nejen k příslušníkům svého druhu, ale také k člověku. Separační úzkost lze definovat jako poruchu chování. Jde o stresovou reakci, vyvolanou působením negativního podnětu (v našem případě samoty psa).

Symptomy:

  • ničení věcí (boty, nábytek, hračky..)

  • kálení

  • močení i inkontinence

  • hlasité zvukové projevy (štěkot, kňučení, vrčení, vytí)

Nejčastěji na toto chování upozorňují sousedé. Štěkot bývá v zásadě opakovaný a bez tónu. Takovýto štěkot je velmi monotónní a bývá zakončen vytím.

  • vylizování si kůže /srsti na končetinách

  • slintání

  • nežere

  • přecházení z místa na místo

Především je důležité, aby si majitel uvědomil, že úzkost z odloučení není neposlušnost. Separační úzkost je projev stresové reakce. Důležité je, aby majitelé svého psa nikdy netrestali. Při jakémkoliv trestu bude efekt spíše opačný a projevy úzkostí u psa ještě zhorší.

Někteří psi trpí úzkostí pokud jsou doma sami, jiní psi jsou úzkostliví už když jim chybí jejich majitel. Nejlepší způsob jak zjistit jestli pes trpí separační úzkostí je natočit ho na web kameru, když nikdo není doma (alespoň jedna kamera by měla být namířena na dveře, kudy lidé odcházejí a druhá by měla být namířena na psí pelíšek). Je třeba porovnat záběry, jak se pes chová, když je doma sám a když tam má majitele. Pokud se majitel bojí, že jeho pes trpí separační úzkostí, měl by natáčet chování svého psa alespoň 2x do roka.

Nejčastěji trpí separační úzkostí psi, se kterými nebylo zacházeno dobře, případně u nich byla zanedbaná socializace. Problém se pak může projevit i v novém domově, kde už jim nikdo neubližuje, ale odejde majitel, na kterého se zafixují. Psi kteří zůstali sami v průběhu jakékoliv traumatické události (zemětřesení, požár, loupež…). Pokud je zvíře těžce nemocné, bude také obtížněji snášet samotu. Separační úzkost se projevuje i u štěňat, kde byla zanedbaná socializace. Štěňata v tomto případě neměla možnost prozkoumávat, potkávat jiné psy nebo lidi. Dále mohou mít problém štěňata odebraná od feny ve věku 7 a méně měsíců. Na rozdíl od štěňat, která šla do nového domova později a to v 10. – 15. týdnu života. Náchylnější mohou být také psi, kteří stárnou a přestávají jim sloužit jejich smysly (mohou trpět kognitivními problémy, zhoršení sluchu, čichu a zraku).

A co se s tím dá tedy dělat?

Pokud se jedná o staršího psa, je třeba v první řadě vyloučit zdravotní příčinu. U štěňat je třeba zrevidovat jejich denní režim, protože přehnaná aktivita, dlouhé procházky a vůbec vše, co zvyšuje hladinu adrenalinu v krvi, může pak následně vést k tomu, že se štěně o samotě nedokáže uklidnit a usnout.

Prevencí proti separační úzkosti je postupný nácvik psa na samostatnost v přítomnosti majitele a poté postupné navykání psa bez přítomnosti majitele. Při příchodech a odchodech z domu/bytu/pokoje omezit vítání. S nácvikem štěněte je třeba začínat opatrně, protože přirozeně ve smečce nikdy není samo až do věku 8 – 9 měsíců. Pokud musí zůstat samo, potřebuje mít k dispozici alespoň pach svého majitele.

Dále:

  • zvýšit především mentální aktivity psa (Hersenwerk, pachové hry..)

  • odbourat extrémní vítání a loučení (nepodporovat hysterické štěkání a kňučení)

  • nepodporovat u psa vynucování si pozornosti u všech členů rodiny (skákání, kňučení..)

  • poskytnout psovi oblíbené hračky ke kousání (kong), případně pamlsky (trachea, šlacha)

  • poskytnout psovi tričko/deku s pachem majitele (například, ve kterém několik dní spal)

  • použití feromonů s uklidňujícím účinkem (obojek, difuzer)

Zdroje:

Karen. l. Overall, Manual of clinical behavioral medicine for dogs and cats, Canada, 2013, ISBN 978-0-323-00890-7